Naše projekty

 

Facebook
Zimní tábory


Zimní tábor DO TĚLA - 2009
   
Martin (Jaromír) Mokroš | 24.3.2009 | ... Zimní tábory


Když jsem se dozvěděl o letošní motivaci zimního tábora, zprvu jsem trochu nechápal, co od toho očekávat – posuďte sami, už ten název „DO TĚLA“ – ale stačil první večer ve Vizovicích a mé pochybnosti zmizely.


Vše jsme začali živým nápisem DO TĚLA. Živý byl doslova, protože jsme ho poskládali z těl všech vedoucích. Každý měl na starosti jedno nebo část nějakého písmena. Na to jsme se zdravili očima, podáním rukou, slovem, hledali jsme, co máme s kým společného, čím jsme naopak od ostatních odlišní a v čem dokonce jedineční. Myslím, že nás všechny tyto hrátky patřičně naladili „na správnou notu“.
… jak jsme si dali „do těla“ fyzicky
Druhý den ráno nás čekala zajímá rozcvička - jóga. Předcvičoval fakír Franta, který nás uvedl do stavu hlubokého klidu a míru, že jsme vlastní silou vůle zapálili svíčku. Pak následovala řada tělocvičných kousků v sedě, kleku, lotosovém květu (až nás museli některé rozplétat). Po tomto výkonu už jsme měli dost, ale fakír ne. Předvedl nám jedno ze svých vrcholných čísel - lehl si na rýsováčky, nůžky a špendlíky! Ovšem ostatním to nedovolil…
Patřičně rozcvičení jsme mohli nastoupit na hřiště a mohla začít „Přehazovaná s balónem“, teda sálová verze. Klasika, na tom by nic nebylo, ale když u toho musíte sedět a ještě k tomu vám dají několik míčů najednou do hry… to byla panečku jízda. Chvílemi jsem to nestíhal ani komentovat. A aby to bylo opravdu „do těla“, míče vystřídalo šest velkých molitanových kostek. To byl fofr! Až jsem „uvařil“ mikrofon. V zaslouženém odpoledním klidu si každý dělal, co se mu nejvíc líbilo. Někdo odpočíval, někdo se vozil v autě (že Kubo?), já hrál třeba s mládeží pexeso, jiní skládali z vršků z PETek různé obrazce.
… jak jsme si dali „do těla“ focením
Po odpoledním klidu přišla na probuzení další hra „Myčka“, nebo taky by se dalo říct „masážní linka“, kde každý kdo prošel, byl teda dozajista probraný. Pak přišel snad nejkrásnější úkol dne, nafotit různé kompozice vytvořené z našich rukou. No nemají to ty modelky vůbec jednoduché! Pěkně jsme se zapotili, vydržet na místě tak dlouho, aby ve výsledku navodily všechna naše díla zamýšlené představy. Protože jsme měli čtyři fotoaparáty, mohli jsme se rozdělit do skupin a zhotovit celou řadu velmi originálních kousků - různé verze srdíček z rukou, nápisy, novotvary (pár jich najdete v galerii, pozn. redakce). Jakmile jsme vybrali ty nejzdařilejší kousky, ihned jsme s patřičným hudebním doprovodem udělali vernisáž cestou velkoplošného promítání. Myslím, že to stálo za tu námahu. Večer se zpívalo a hrálo na kytaru. Aleš ze sebe udělal takový menší jukebox, který doplňovaly děti svými výstupy (např. Jojo – sólo na klávesy, Káťa na flétnu atd.) Milé zpestření programu zařídilo překvapení, to když mezi nás do sálu zničehonic přišly dvě právě ostřihané ovečky. Kamarád Karel Vondráček jel kolem, tak nám je musel přijít ukázat. To byl poprask na sále. Našlo se pár odvážlivců, kteří si je nejen pohladili, ale vzali i do náruče. Na dobrou noc nám Franta s Tondou sehráli velmi zábavnou scénku. No myslím, že bude z tohoto dne na co vzpomínat. A co přinese zítřek?
… jak nás nejdříve probraly orientálky a pak vlastní pohled do zrcadla
Další rozcvička, byla zprvu pasivní, to když jsme užasle koukali na naše břišní tanečnice, ale hned opět aktivní. Ať jsi holka nebo kluk, všichni se vlnili a zkoušeli nejrůznější prvky z tohoto orientálního tělocviku. Protože prší (jako doposud pořád), přesunujeme se po rozcvičce do dílny. Čeká nás zhotovování originálního obrazu. Protože jsme dostali každý do rukou zrcadlo, hned nám bylo jasné, že obrázek máme hotový, ale chyběl mu rámeček. A právě ten byl předmětem naší tvorby. K dispozici byly bílé, červené a zelené špejle, které se lepily kolem zrcadla. Každé zrcadlo bylo úplně jiné. Opět se podařilo Barunce najít ideální výrobu, kterou zvládl úplně každý a která opravdu dobře vypadala. A protože fantazii měly děti velkou, nezbývá než doporučit opět fotogalerii.
… na čerstvém vzduchu
Konečně aspoň přestalo pršet. I když byla velká zima, vycházíme odpoledne ven na „Úkolovku“, během které jsme, jak jinak, opět poznávali naše tělo. U prvního stanoviště jsme zkoušeli, jak dlouho vydržíme zatajit dech, u dalšího jsme si počítali tep v klidu a po námaze, pak kolik má kdo zubů, u dalšího jsme prakticky zkoušeli naše hlasivky atd. Dozvěděli jsme se i spoustu zajímavých faktických informací. Poté co jsme se znaveni a nadýcháni čerstvého vzduchu vrátili do chaty, a co jsme si vydatně dali do těla u večeře, zasedli jsme k „letnímu – zimnímu kinu“ a nechali se pohádkou na dobrou noc ukolébat k blaženému spánku.
… jako malé děti
A zase jsme tu měli další rozcvičku. Nechali jsme se inspirovat léty dosti vzdálenými, ale o to víc vzpomínanými. Zahráli jsme si (bez rozdílu věku) „Chodí pešek okolo“ a „Zajíček v své jamce“. No nejvíc se myslím rozcvičily naše bránice. Další úkol byl kreslící a „myslící“ najednou. Měli jsme si ve skupinkách vzpomenout na co nejvíc předmětů, které se vážou k určeným částem těla (nohy, ruce, hlava). Každá parta namalovala okolo stovky předmětů, úctyhodný výkon. To už byla nachystaná stezka netradičních vjemů pro nohy. Chůze po kůře stromů, v písku, ve vodě. Na to navazovaly automasáže různých druhů - kamínková, slámová, bublinková, masážními válečky. A aby to měly nohy ještě zajímavější, dostaly za úkol malovat, podepisovat se a přenášet předměty.
… jak jsme se dozvěděli „co jo“ a „co ne“
Po obědě jak bylo dobrým zvykem jsme opět rozhýbali celé tělo. Nafoukali jsme a pomalovali desítky balónků a pinkali si s nimi nejrůznějšími částmi těla. Teda to byl tělocvik. Řádně udýchaní jsme se přesunuli k odpočinku do divadla. Děvčata pro nás měla připravené názorné scénky doplněné výkladem o bezpečnosti a o tom, co dělat, když se například pořežeme nebo potkáme zatoulaného psa, jak se chovat, když „se něco stane“, jakým způsobem zavolat pomoc. Trio Peťa, Romča a Lucka podalo naprosto vyčerpávající výkon. No, samozřejmě nesmím zapomenout ani na trochu odlehčenou scénku oblíbeného dua Franty a Tonyho (alias Hyldegardy) První rande. Ale to už začíná další hra. Se zavázanýma očima jsme měli za úkol poznávat své kamarády. Není to zas tak lehké, jak to na první pohled vypadá. Všichni se obyčejně poznáme podle hlasu a pohledu. Pokud ale máte zavázané oči, všechno je rázem jiné.
…jak to všechno končilo
Ale to už je tady poslední večer a všemi tolik očekávaná diskotéka. Nechyběla tradiční „Mašinka“, rychlé písně ani ploužáky, ale něčím byla letos diskotéka jiná. Velké zpestření nám totiž připravili Jiřinka a Roman, kteří nám předvedli poutavou taneční choreografii na elektrických vozíčcích, kterou během tohoto týdne sami vymysleli a nacvičili.
Ani jsme se nenadáli a byl tu poslední den našeho pobytu. Poslední rozcvičku jsme pojali relaxačně a jako třešničku na dortu jsme si přitom dopřáli promítání nejlepších snímků z celého pobytu, doprovázené hudbou, občas salvami smíchu, místy i nějakou tou slzičkou dojetí. Pro všechny byl připraven diplom a spousta sladkostí (a abychom to zakončili stylově – nesměly chybět „do těla“ ani vitamíny).
… a co že to měl každý na diplomu?
Namazali jsme si „pod koleny“ a podívali se „na zoubek“ mnohým zádrhelům tělocvičným. Potrápili jsme také naše „mozkové závity a stanuli „tváří v tvář“ řadě úkolů. Ničeho jsme se nebáli, protože jsme se mohli spolehnout na „podanou ruku“ přítelova „upřímné“ srdce kamarádovo. Všemu jsme nakonec přišli „na kloub“, zjistili jsme „zač je toho loket“, a i kdyby to „vyšlo jen o prsa“, s úsměvem „od ucha k uchu“ jsme nakoukli … na sebe sama, … do sebe sama, … do sebe navzájem. Řečeno jednoduše: dali jsme s (a pohlédli netradičně) DO TĚLA!


Jaromírovo PS:
Opět jsem s tou báječnou bandou prožil další nezapomenutelný tábor, na který budu dlouho vzpomínat. Díky za něj! Sám za sebe musím říct, že za tu dobu co s Vámi jsem, jste mi tak nějak přirostli k srdci. Vždy se na Vás na všechny těším, až Vás všechny zase uvidím. Doufám, že už jste si na mě tak nějak zvykli a jste aspoň trochu rádi v mé přítomnosti. Poděkování patří také všem asistentům, kteří mi vždy ochotně pomohli a poradili. Na další příjemné společně strávené chvíle se těší kamarád a příležitostný asistent Jaromír.

Přečteno: 2437x (naposledy 24.11.2017 v 15:31)

Handicap Zlín, z.s. © 2004 - 2017 | www.handicap.cz | handicap(a)handicap.cz


Představujeme se Vám
Naši partneři 2017
Naši partneři 2016 Standardy kvality na výbornou!

Hlavní mediální partner

Radio Zlín

Hlavní partner DOBRODĚJE

Aukro